Minulý rok jsme si pořídili použité lyže a dlouho přemýšleli,jak to udělat,aby jsme si mohli zalyžovat.Když jsme viděli ceny za, které se jezdí na vleku, usoudili jsme, že je to nad naše možnosti.. Možná tak jednou by jsme to zvládli,ale s tím jsme se rozhodně něchtěli spokojit.Po roce usilovného přemýšlení, :) strejdu napadlo, že by jsme mohli oslovit nějakého provozovatele s prosbou ,jestli by nám trochu nepomohl.:) A protože někdo z nás byl se školou lyžovat na Jalovci a moc se mu tam líbilo, zkusili jsme napsat jim. Skoro okamžitě přišla odpověď „přijeďte na místě se určitě domluvíme k Vaší spokojenosti“. Tak jsme jednu prosincovou neděli vyjeli. Bylo vybráno sedm dětí, no, abych řekla pravdu, tak spíše holek.Cesta nám rychle uběhla a už jsme se u auta obouvali do lyží. Některým z nás to nešlo, tak jsme si museli navzájem pomáhat.Hlavně strejdu to stálo pár šedivých vlasů něž nás náležitě vybavil. Po chvíli jsme už byli na svahu. Prvně jsme jezdili jen po malém kopci a pády se nás nevyhly. Teda spíše jak koho.Ty, které nebavilo jezdit na tom malém, začali přemlouvat strejdu, ať jdeme na ten velký kopec a tak jsme tam nakonec mohli také jet. Když jsem ho sjela potřetí, domluvila jsem se se strejdou, jestli bych s ním mohla jet nahoru a už jsme byli na vleku. Ale hned na začátku jsem začala trochu panikařit.

„Strejdo, mám takovej malinkej problém.“ řekla jsem.

„Snad nechceš spadnout?“ zeptal se mě.

„No to možná. Mám totiž kotvu v polovině zad a asi za chvíli spadnu.“ než jsem to dořekla, už jsem ležela na zemi.Byla jsem nucena sejít ten kopec po svých dolů, tam si nasadit lyže a vyjet si to nahoru. Než jsem stačila dojít dolů, strejda už tam na mě čekal a smál se. Naštěstí se mě ani nikomu nic nestalo a všichni jsme rádi, že jsme si mohli užít tento den. Domů jsme dojeli dobře, i když rozlámani a plní modřin.

Na závěr chceme moc poděkovat pracovníkům lyžařského střediska Jalovec, že nám umožnili se občas vydovádět v jejich středisku.Speciálně panu Březnovi. Děkujeme.

M.T.

Dne 28. listopadu se u nás konal 5. předvánoční jarmark a musím říct, že se nám letos docela povedl. Ač měl začínat až ve dvě hodiny, hosti se k nám začali sjíždět už o půl druhé. Některým z nás to spíš připadalo, že se sjížděj na mši a potichoučku jsem se smála, že jdou pozdě, ale když se k nám přibližovali, tak mi blesklo hlavou, že se opravdu jdou za náma do domova podívat.

Už ve třičtvrtě na dvě byla před sálem fronta tak dlouhá, že se táhla na obě strany domova, tak i přesto, že jsme chtěli otevírat až ve dvě hodiny, museli jsme otevřeli dřív.

Jako kdybych  tetě neříkala, že když otevřeme dřív, tak budeme mít vyprodáno kolem třetí, čtvrté hodiny a tak tomu i bylo. Ale prodalo se toho opravdu dost, i když něco zbylo, ale bylo toho málo. Nejvíc jsme se s kámoškama zasmály, když jsem jim říkala hlouposti, které mě zrovna napadly. Třeba když kolem nás někdo prošel, slušně jsme je pozdravily a já jim potichoučku řekla: „Bacha,  na všech přístupových dveřích a po všech chodbách i pokojích jsou daný pasti na medvědy, takže si dávejte pozor, nebo tu zůstanete s námi“ nebo taky „Největší sranda by byla, kdyby jim tety řekly, že za odměnu si můžou vybrat kohokoli z dětí a odvést si ho domů“ a mnoho dalších výplodů mé fantazie a musím říct, že se to naštěstí nesplnilo a že to nebyla pravda, ale když si na to vzpomenu, tak se klátím smíchy i teď.

Ale letos, jako každý rok, se nám jarmark pěkně povedl. Jménem mým a snad i jménem domova, když mi to teda povolí, bych chtěla poděkovat všem, co nás přišli navštívit a nějakou tu drobnost i koupili. Přec jsme jenom lidi a měli bychom si pomáhat a to nejen o Vánocích, ale i ve všedním čase.

M.T:

V sobotu 27.11. jsme se za účasti dětských domovů DD Znojmo, DD Telč, DD Nová Ves u Chotěboře a DD Jemnice účastnili 7. ročníku pingpongiády v Jemnici. Tentokrát jel Silvestr Wasserbauer, Vendula Hamzová, Robert Zabloudil a Alena Wasserbauerová. Jela s náma také naše trenérka Teta Lenka,která nám mnohokrát pomohla taktickými radami jako např. usmívej se , narovnej se atd. Ale ani to nestačilo a bohužel jsme nikdo na bednu nedosáhli. No, nevadí,aspoň jsme dobře vypadali a skvěle si zahráli.

Alena

O necelé dvě minuty jsme se převlékali v pěkných kabinkách a vyzkoušeli jejich čupr supr umývárky, ani jsme se nenadáli a už jsme na venkovním hřišti měli menší rozcvičku, ktéré se zúčastnily děti z domovů Rovečná, Kociánka (ústav pro postižené děti) a samosebou i z Budkova.

Dále tento program pokračoval menšími rozběhy a krátkou štafetou. O něco později jsme zakempili v menší tělocvičně, kde na nás čekali společenské hry. Nevím jak ostatním, ale moc se mi líbily.

Nakonec jsme šli do velké tělocvičny, kde jsme se učili hrát florbal. Zde jsem se ujala malého klučíka jménem Daneček, který byl z Kociánky. Hned na první pohled mi padl do oka, i když byl na vozíčku, tak se hrozně moc snažil zapojit se mezi ostatní děti, které chodily. S ním jsem po celou dobu hrála florbal a i přes svůj hendikep dal 163 gólů. Abych řekla pravdu, střílel „po všem, co se hýbalo i nehýbalo“. Jsem moc ráda, že si to tam užil...

Dále jsme tam hráli i lakros a další super hry. Na závěr tohoto dne bylo vyhlašování. Všichni včetně dospělých, kteří tam s námi nechyběli, dostali medaili a děti k tomu ještě měly nějaké ty sladkosti.

Nejlepší na tom však byl oběd, který jsem čirou náhodou uhádla. :-D Jen tak jsem plácla, že budou řízky s bramorovou kaší a že bych byla moc ráda, kdyby byly kuřecí, protože ty mi chutnaj nejvíc. A hádejte: co bylo k obědu?? No přece kuřecí řízky s bramborovou kaší. A jak jsme byli všichni vyhladovělí, tak to do nás pěkně spadlo...

Jménem všech dětí z našeho domova musím poděkovat lidem, kteří se nám celé dopoledne věnovali, i kuchařům či kuchařkám, že nám nachystali tak super oběd. Jsme moc rádi, že jsme mohli zažít tak supr den a snad se uvidíme v lednu na doriádě.

M.T.